Rozhovor s Karlem Vrbenským

Karle, létáš dlouhé roky aktuální verze Magusů. Dal jsi na něm pár prvenství v ČPP i první české FAI dvoukilo. V ruce jsi měl určitě i konkurenční křídla, proč zůstáváš u MACu?

Mám za sebou léta závodění na mistrovstvích světa, Evropy a světovém poháru, ale přitom jsem nikdy nebyl ten, co se podílí na vývoji a ladí křídla. Možná u jiné firmy by mne okolnosti přinutily si "hotové" křídlo upravit, aby bylo použitelné. U MACu jsem dostal nové křídlo a nikdy jsem se nebál s ním okamžitě letět závodní task. Věděl jsem, že důraz na kvalitu je u MACů hluboce zakořeněn. Nestane se, že "křídlo holt asi ušili v pátek a tak se moc nepovedlo". 

Já byl vychován tak, že když něco dělám, mám to dělat pořádně. A jsem moc rád, že v MACů to tak stále mají také.

V čem konkrétně Ti křídlo „sedí“?

Říká se, že slabé podmínky jsou moje silná stránka. Nemyslím, že jsem nějak výrazně lepší než ostatní piloti v točení slabých stoupáků, ale určitě jsem se hodně zlepšil v tom poznat, kdy je třeba zvolnit, podřadit a obrnit se horou trpělivosti. V takový okamžik, když se člověk zachraňuje skoro ze země v slaboulinkém stoupání je pro mne naprosto klíčové, abych neměl pocit, že mne křídlo omezuje. Musí být perfektně ovladatelné a naprosto přesně poslouchat sebemenší moje snahy. Zároveň musí neustále předávat věrné informace o "stavu vzduchu v okolí". Pokud mám předčasně přistát, tak jedině s pocitem, že jsem si to zkazil sám. Naopak naprosté blaho zažívá pilot při úspěchu v takovéto záchraně, kdy pravdivou odpovědí na otázku "Jak jsi se tam proboha mohl ještě zvednout?" je "no já vlastně sám nevím...", ale v duchu poplácá po zádech všechny, co se na výrobě toho křídla podíleli.